Galvanizace není jen ochrana kovu před korozí

Povrchová úprava kovového dílu se nevolí pouze podle toho, jak má výrobek vypadat. Povlak může ovlivnit ochranu proti korozi, elektrické vlastnosti, mechanickou odolnost nebo zachování přesných rozměrů součásti. Galvanizace proto zahrnuje několik různých technologií, které se od sebe liší vlastnostmi výsledné vrstvy i vhodností pro konkrétní materiály a použití. Při výběru je proto důležité nejprve určit, jakou funkci má povrchová úprava v hotovém výrobku plnit.

Jeden typ povlaku nemusí vyhovovat každému dílu

U průmyslových součástí může být hlavním požadavkem ochrana před korozí, ale také elektrická vodivost, pájitelnost, rozměrová přesnost nebo mechanické vlastnosti povrchu. Z tohoto důvodu nelze vhodnou technologii určit pouze podle toho, že jde například o ocelový nebo hliníkový díl.

Při zadávání povrchové úpravy je vhodné zohlednit především:

• provozní prostředí, ve kterém bude součást používána,
• požadované vlastnosti povrchu, například vodivost nebo odolnost,
• základní materiál, na který se bude povlak nanášet,
• rozměry a geometrii dílu, včetně přesných tolerancí,
• požadovanou tloušťku vrstvy, pokud má vliv na funkci nebo rozměry součásti.

Jednotlivé technologie se proto používají pro odlišné účely. Mezi povrchové úpravy patří například stříbření, mědění, cínování, niklování, chemické niklování nebo eloxování hliníku.

Základní materiál ovlivňuje výslednou úpravu

Stejný povlak nemusí být vhodný pro každý kov. U galvanizace se proto posuzuje nejen požadovaná vlastnost výsledné vrstvy, ale také materiál samotné součásti. Například u stříbření se zpracovávají hliník a jeho slitiny, měď a barevné kovy, ocel, nerezová ocel nebo invar. U niklování se zase pracuje mimo jiné s hliníkem, mědí, barevnými kovy, ocelí a nerezovou ocelí.

Důležitá je také geometrie výrobku. Složitější součást může mít dutiny, ostré hrany nebo místa, která se při povrchové úpravě chovají jinak než velké rovné plochy. U přesných součástí je proto potřeba počítat s tím, že samotný povlak představuje další vrstvu materiálu. Chemické niklování se například používá také tam, kde je důležité zachovat přesné rozměry výrobku.

Funkce povlaku může být důležitější než jeho vzhled

U průmyslového dílu nemusí být povrchová úprava na první pohled nijak výrazná, přesto může mít zásadní funkční význam. Stříbření může být vhodné tam, kde jsou důležité elektrické vlastnosti, zatímco niklování může sloužit jako finální povlak nebo mezivrstva. U cínování existuje například lesklá i matná varianta a podle konkrétního provedení může jít o finální povlak nebo vícevrstvý systém.

To je důvod, proč není vhodné řešit povrchovou úpravu až jako poslední krok výroby. Pokud jsou požadavky známé už při návrhu součásti, lze s nimi počítat při stanovení rozměrů, tolerancí i následného zpracování. U některých dílů tak může být volba povlaku přímo spojena s jejich výslednou funkčností.

Kontrola povlaku

Samotné nanesení vrstvy ještě neznamená, že je povrchová úprava kvalitní. U technických součástí je potřeba ověřit například tloušťku vrstvy, její přilnavost nebo odolnost vůči konkrétnímu namáhání. Pro kontrolu tloušťky povlaku lze využít například rentgenovou fluorescenční metodu, magnetickoindukční metodu nebo metodu vířivých proudů. Podle požadovaných vlastností lze provádět také zkoušky tepelným rázem, ohybem, pilováním, leštěním nebo odtržením lepením.

Galvanizace tak není pouze posledním krokem, který má kovovému dílu dodat určitý vzhled. Technologie musí odpovídat základnímu materiálu, geometrii součásti, provoznímu prostředí a požadavkům na výsledný povrch. Správný postup proto začíná už u specifikace dílu a vlastností, které má výsledná povrchová úprava skutečně zajistit.